Strach

8. ledna 2015 v 19:52 | Lobelie |  Povídky

EDIT: Původně jsem neměla v plánu psát na Téma týdne, ale tohle mě docela cvrnklo do nosu oka. Docela zvláštní, že se moje zrovna poslední napsaná povídka do tohohle tématu krásně vejde.
Berme to jako znamení.
(A doufám, že mě autorská obec nezakousne za díla zneužitá v tomto článku.)

Red sun rising
Drown without inhaling
Within the dark holds hard
Red sun rising
Curtain falling
Higher than hope my cure lies
(Nightwish - Higher than Hope)

Dlouho nic, že? Ne že by to tu někomu chybělo, předpokládám.
Poslední dobou jsem posílala spíš konkrétním lidem, když už. Ale vlastně ani to moc ne. Neměla jsem náladu, aby někdo četl moje bláboly.
Rok se s rokem sešel, patnáctka, hurá... a nezměnilo se lautr nic. V konečným důsledku ne. To mě přivádí do mizérie z toho, co to vlastně dělám se svým životem. (Já to řeknu slušně, jo? Nic.)
Spíš v poslední době trpím intenzivním pocitem, že historie se opakuje a opět se na to můžu jen dívat, což... není příjemnej pocit, abych tak řekla.
Mám špatnej pocit. Moc špatnej. Nejvíc ze všeho na světě doufám, že se pletu.
Původně jsem chtěla v tomhle odstavci tradičně popisovat, o čem je následující povídka, ale... předchozí řádky nejspíš hovoří samy za sebe.
Polovina lidí, co tohle četla, mi tvrdí, že je to úžasné abstraktní dílo, druhá polovina, že nemá hlavu a patu a je naprosto o ničem. Zařaďte se sami.
(Jinak D. mi řekla, že bych mohla psát příručky pro sebevrahy. Asi na tom taky něco bude. "Pane J., takže pokoj v sedmnáctém, jak jste si přál? A skočíte si rovnou, nebo ho chcete zamluvit na více nocí? Aha, takže výtahem do posledního, první chodba vlevo a přeji vám příjemný let!")

 

Krize osobnosti

23. června 2014 v 20:01 | Lobelie |  Zápisky pošetilcovy
Of everything that's possible
In the hearts and minds of men
Somehow it is the biggest things
That keep on slipping right through our hands
(Pearl Jam - Infallible)

Sebevražedný tendence? Protože fejsbůk! Told ya. Se stim smiř.

(Varování pro alergiky: Následující text obsahuje větší než malé množství polemiky nad nesmrtelností chrousta, existencialistické teorie a slzení nad zkurvenym životem. Osoby s reálnými problémy nechť se mu vyhnou.)

Miniatura - Poslední věci člověka

18. dubna 2014 v 11:34 | Lobelie / Blaine Mono |  Povídky
Zdravím z hlubin. Já vám říkala, že svojí pracovní morálkou bych si nevydělala ani na slanou vodu.
Teď tedy stručně ke zveřejňovanému kousku. V první řadě - ona to vlastně miniatura není. Ehm... Teda ne že bych věděla, jestli se tenhle termín v psaní vůbec používá a jak je definován, ale víte co? Mně je to jedno. Jsem dost ignorant, když jde o tohle.
Pro mě je miniatura vlastně "minipříběh", který vměstnáte do pár řádků, něco hodně koncentrovaného a úderného, něco, u čeho po přečtení zůstane na konci čtenářovy dýchací trubice na moment vzduchoprázdno.
To, co jsem napsala, nakonec takové není, výsledná práce mi ve Wordu zabrala skoro stránku a půl a pochybuju, že by se kvůli tomu někomu měly zastavovat životní funkce, ale název nechávám kvůli záměru.
Ono to totiž vlastně nemá příběh. (Jo a psala jsem tuhle věc ve dvě ráno, předpokládám, že to je na ní taky poznat.) Je to spíš... obraz? Nevím. V rozhovoru s S. Kingem (Bože, dopřej mu ještě dlouhý a knižně plodný život) jsem nedávno četla, že spousta jeho povídek vzniká kvůli obrazu, který se mu objeví v mysli a nechce zmizet. Tahle vznikla podobným způsobem.
Přiznávám, že se mi psala blbě. Hodně blbě. Když o tom tak přemýšlím, tak si nevzpomínám na nic z vlastní dobrovolné tvorby, co by se mi psalo hůř. Asi to odpovídá tématu, dalo by se říct.
Ale už konec keců. Vidíte, co dělám? V reálném životě byste mě neměli rádi.
(A uvědomme si, že tohle píšu na blog, který čtou s véélkým přivřením všech očí asi čtyři lidi. A pravděpodobně je všechny osobně znám. Hh.)

 


Malá tanečnice

8. srpna 2013 v 0:19 | Lobelie |  Povídky
Nevím, jestli se mám ještě omlouvat za svou vytrvalou lenost a lajdáctví, neboť mám pocit, že tím budu zřejmě uvozovat každý článek :D Holt s mojí pracovní morálkou bych si psaním nevydělala ani na slanou vodu. Jenže i když už si řeknu, že něco napíšu, tak se ukazuje pravdivost rčení "Člověk míní, osud mění", neboť zasednu ke psaní a rázem nevím NIC. A když se pokouším něco vymyslet násilím, je to většinou naprostá, naprostá hrůza.
No, každopádně pro vás po několika tisícitelích mám novou povídku. Spíš vlastně minipovídku. Původně jsem ji chtěla zpracovat jako báseň (tam by mi tohle téma bylo odpuštěno spíš), ale jak už jsem uvedla, poezie není moje voda (ehem, ne že by próza byla, ale tam si to aspoň můžu myslet). Tudíž je zde, lehce surreálná, lehce temná... a lehce taneční... ;)

Melancholie

3. června 2013 v 13:27 | Lobelie |  Básně
Ach jo. Ach jo, ach jo, ach jo. Promiňte, vy asi dva lidi, co to tady sem tam otevřete. Mrzí mě to.
Už to ani není tak, že bych neměla napsaného nic. Teď už to bylo prostě tak, že mě snad ani nenapadlo nic zveřejňovat, protože jsem v kuse myslela na X tisíc jiných věcí. O tom jindy.
Ale dobrá, už k mému dílu. Zajímavostí je, že tahle věc je starší než Plášť, který jsem zveřejňovala několik století zpátky. Splácáno na koleni (pokud si dobře pamatuju, tak ani ne doma, nejspíš mě v tu chvíli zrovna políbila Múza... ehm, možná spíš nějaké podstatně méně tvořivosti přístupné stvoření), výrobní doba cca 10-15 minut. Takhle rychle jsem snad nenapsala nikdy nic a je to na tom vidět. Další tuctová básnička s tuctovými rýmy do sbírky. Ale dobrá...

Melancholie

Náš čas zmizel spolu s nocí
Co odnikud připlula
Dvě písmena na zápěstí
Kolik toho změnila

Záblesk snu, co prodral se ven
Z mojí duše smutek smyl
Poryv větru zabil ten sen
Moji svíčku uhasil

Krátká chvíle štěstí svitu
Potom přišlo zatmění
Moje láska pomstychtivá
Ta se nikdy nezmění...

Pardon...

15. dubna 2013 v 23:13 | Lobelie |  Zápisky pošetilcovy
Ehm... No, tak vidíte to. První z mnoha pauz je zde. Sypu si popel na hlavu, ale dovolte mi alespoň osvětlit důvody mého mlčení, neb nejspíš není poslední (já se totiž znám). Od mého posledního příspěvku se děly... věci. Divné věci. Různé věci. Ne vždy úplně hezké věci. Měla jsem v hlavě takový guláš, že jsem nebyla schopná napsat ani písmenko. Vážně, stačilo jen posypat cibulí a podávat. Nikomu z vás to nepřeju, není to nic příjemného.
A teď k tomu, co tady tu stránečku čeká.
Rozepsala jsem dva zřejmě trochu rozvětvenější příběhy, nebo to tak mám alespoň v plánu (jenže víme, jak dopadají moje plány, kromě toho jsem kromě jednoho opravdu slabého scénáře nic podobného zatím nedotáhla do konce) - jeden z doby a místa přítomného (víceméně) a druhý... no, vlastně ani nevím. Asi z doby a místa kdesi hluboko v mé choré hlavě. (A že má chorá hlava skrývá netušené možnosti. Ale to nechcete vědět. Hhhhhhh...)
Zbytek jsou opět dílka a kratší povídky, které vznikají z náhlého popudu. U jednoho stále přemýšlím, jestli vůbec spatří světlo světa. Uvidíme, řekl slepý a šel do kina na němej film.
Jo, a hodlám napsat menší pojednání o shodných znacích mých příběhů. Tedy možná. Když je čas, tak není chuť a obráceně, znáte to. Art is hard.
Čili nic neslibuju, neb zaprvé slibotechny z duše nesnáším a zadruhé - což je možná částečně ten důvod - často v rauši naslibuju něco, co nakonec nesplním a nebo jen v-e-l-m-i p-o-m-a-l-i-n-k-u a pak se za to nebetyčně stydím. (Takže logicky nesnáším sama sebe. Smutné hhhhh.)

Nuže, zatím se s vámi loučím a pokusím se tuto stránku méně zanedbávat. Dala bych vám sem něco pěkného na poslech, ale vzhledem k mému vkusu se trochu obávám, že byste mě s tím vyprovodili nejen před dveře O:-)

Plášť

28. února 2013 v 0:59 | Lobelie |  Básně
Abych alespoň zaplnila rubriku, dávám sem... tohle. Omluvte prosím případné nedokonalosti (a že jich bude), o básně jako takové celkově jsem se nikdy až tak moc nezajímala a psát jsem je začala teprve relativně nedávno, čili na tomto poli si moc nevěřím. Vymyšlení zveršovaného textu mi většinou trvá daleko déle než průměrného odstavce na to samé téma ve formě povídky. A básnivá nálada mě až tak moc často nepřepadá, čili tuhle část literárního tvoření asi přenechám někomu jinému :))

Plášť

Na okno klepeš
jak tisíc nezvaných hostí
rukou bez těla

Píseň pohřbena,
navěky živa, vzpomínkou
státi se chtěla

Chvíle okamžiku
ukazujíc záda mizí
v mlze zapomnění

Vykoupení pro mne není
jen stovky slunečních slz
Blahé zatracení

Odejdi, krásná chvíle
a nech mé zapomnění
lože se steskem sdílet

Zmiz, překrásný sne
nenech mrtvou duši
v poslední křeči se svíjet

Pláštěm z hvězd odívá se
touha v šedé cloně
Pavouk v síti světlých chvil

Lék na nemoc smrtelnou
spása, konec bolestí
tam, kde čas se zastavil

Však milosrdná paměti
Zavři oči, hluboké studny
Utop v nich celý širý svět

Vrať se, lásko,
zahal mne do pláště
ještě jednou, naposled

P.S. Ehem... No dobrá. Asi si sem nalepím cedulku s varováním před romantikou. Zajímavé, málokdy jsem schopná napsat něco, co by se toho pojmu zvaného láska alespoň nedotklo. Za-jí-ma-vé.

Ocelový drak

25. února 2013 v 19:20 | Lobelie |  Povídky
Tahle povídka by se dala nazvat klasickým béčkem. Není v ní nic, co už byste tisíckrát někde jinde nečetli, popravdě mi to připomíná pseudohororovou literaturu pro mládež, co vycházela za mých velmi mladých let :D Ale co, nakonec jsem ji taky četla (i přes ty hrůzné gramatické chyby v překladech :)), čili jsem se pokusila o něco podobného. Je kraťoučká, víc onen ehmpříběh nedovoloval. Ale k něčemu se přiznám, tyhle jednorázovky bez zápletky na jeden večer se mi stejně píšou nejlíp O:-)


Dům v Kostelní ulici

24. února 2013 v 22:49 | Lobelie |  Povídky
Tuhle povídku zveřejňuji jako první a to nejen proto, že byla také jako první napsaná. Někteří z vás ji už možná viděli u Erin na blogu, za což jsem jí moc vděčná - a pochopitelně taky za ty krásné reakce, které jsem obdržela od těch, kteří ji četli :)
Je... jiná. Myslím, že tak bych ji nazvala i já sama. Ten nápad už mi dupal po mozku (ehehe) dlouho a byl to jeden z těch, které musejí být napsány, jinak vás ohlodají až na kost.
Jak už to tak bývá, základem byly reálie, čili zcela obyčejné věci, se kterými se denně setkáváme třeba milionkrát za život, ale po milionté první v nás jakýmsi záhadným způsobem vzbudí dřímající fantazii. Čili převedeno na konkrétní případ, ten dům, o němž je tu řeč, skutečně existuje a stejně tak i ulice, v níž stojí. Přestože jsem jich původně využila bez postranních úmyslů, čistě proto, že zjev této lokality zapadal do mého příběhu, něco tajemného na této povídce přece jen je. Název skutečné ulice se totiž shoduje s tím, který jsem jí dala já, o čemž jsem ale ve chvíli, kdy jsem ji psala, neměla tušení. Což je možná další důvod, proč k ní mám trochu jiný postoj než k těm ostatním.
Věnování si zatím nechám pro sebe - jestli se dostanu ke zveřejnění několika dalších již existujících povídek a potažmo napsání několika dalších, nejspíš budou věnovány souhrnně. Ale teď ještě nepřišel ten správný čas. Ostatně, jak vám sdělí následující povídka, čas je hodně zvláštní věc.


Několik věcí o autorce, blogu, literatuře a psychických poruchách

24. února 2013 v 22:39 | Lobelie |  Bílé plátno
Jak jen začít. Alku aina hankalaa, lopussa kiitos seisoo, jak říkají Finové. Je to takový ekvivalent českého "každý začátek je těžký", dalo by se říct.
Možná mě někteří znáte z blogu www.hate-crew.blog.cz, původně hudebního blogu kombinovaného s ufňukaným deníčkem náctileté slečny, který ale poslední dobou poněkud trpí nedostatkem zájmu, jak už ze strany autorky, tak ze strany návštěvníků. Snad to tady bude lepší, i když o HC bych nerada přišla, čili se budu snažit polepšit na obou blozích.
Tahle stránka ale má být o něčem jiném. Zde se to bude hemžit především písmenky. Malými, velkými, neposednými, poťouchlými, někdy takovými, která sama vyskakují na papír (tedy ehm, do počítače) a někdy takovými, kterým se z klávesnice moc nechce a já je pak na kolenou musím přemlouvat.
Tady bude končit to, co jsem si dlouhá léta psala jen do šuplíku. Tedy, to jsem řekla špatně - to, co si do šuplíku momentálně píšu a i nadále bych u toho zůstala, kdyby mne k tomuto kroku neponoukly jisté osoby, jimiž mám na mysli zejména Adama a Erin. Jestli jim za to poděkuju, nebo si budu rvát vlasy z hlavy, to ukáže až čas :)
Svoje staré věci sem ovšem dávat nebudu. Jednak proto, že mi nepřipadají dobré (což vlastně tedy ani ty současné, k nimž budu mít za nějaké dva roky nejspíš stejný postoj, jako teď k těm starším, čili se na ně nebudu chtít ani podívat) a jednak proto, že málokterá z nich je dokončená. Jsem poměrně labilní osobnost, což se bohužel pak podepisuje i na tom, co mě baví.
Jak je asi patrno z názvu blogu, vášnivě miluji díla Stevena Kinga. Vlastně si myslím, že kdybych se mohla vdát za knihu, neudělala bych to jen proto, že bych si jich musela vzít víc najednou, což se příčí mému životnímu přesvědčení. Pochopitelně vím, že Mistrovi nesahám ani po horní okraj ponožek a jestli ho někdy nevědomky vykradu, klidně mu zryju záhon na zahradě vlastním nosem, jen abych odčinila svůj literární hřích.
Blaine Mono (nebo Blaine the Mono) používám čistě jako psací pseudonym. Jednak z výše zmiňovaných důvodů, jakými jsou moje láska k SK a i svým způsobem k této postavě (?) (přestože jsem ho stejně tak dobře nenáviděla a, co si budeme povídat, jet bych s ním taky asi nechtěla), ale i proto, že se mi... prostě líbí? Prostý důvod, že ano.
A jméno Lobelie mě provází v zásadě odnepaměti, čili na tom není co vysvětlovat :)

P.S. Píšu zásadně nepravidelně, někdy sem budou díla padat jako na běžícím pásu a jindy tu bude klidně několik měsíců ticho po pěšině, přestože se budu snažit alespoň nějak pravidelně hlásit, pokud už ne rovnou s něčím novým.
P.P.S. Designu se taky dočkáte, přestože ty kostky mají svůj půvab. Nicméně to jen v případě, že se mi podaří bez úhony přetahat a následně splácat něco na způsob designu blogu z fotek z Finska. Držte mi palce, foťák totiž vyhlásil revoluci a jestli o ně přijdu, tak budu zlá.

Přeji vám, vám všem, kdo sem zabloudíte víc než jednou, aby se vám moje ehmvýtvory líbily a abyste se vrátili zas pokud možno s komentářem, protože to je to nejkrásnější, co může autor zažít. Ten pocit, že se někomu dalšímu líbí vaše dílo, patří podle mě mezi ty nejhezčí na světě :)

Nuže, Art is hard, jak řekl klasik, čili pišme, jak nám zobák narostl, protože jedině tak dokážeme ukázat alespoň kousek svého vlastního světa taky někomu dalšímu :)

Kam dál