Únor 2013

Plášť

28. února 2013 v 0:59 | Lobelie |  Básně
Abych alespoň zaplnila rubriku, dávám sem... tohle. Omluvte prosím případné nedokonalosti (a že jich bude), o básně jako takové celkově jsem se nikdy až tak moc nezajímala a psát jsem je začala teprve relativně nedávno, čili na tomto poli si moc nevěřím. Vymyšlení zveršovaného textu mi většinou trvá daleko déle než průměrného odstavce na to samé téma ve formě povídky. A básnivá nálada mě až tak moc často nepřepadá, čili tuhle část literárního tvoření asi přenechám někomu jinému :))

Plášť

Na okno klepeš
jak tisíc nezvaných hostí
rukou bez těla

Píseň pohřbena,
navěky živa, vzpomínkou
státi se chtěla

Chvíle okamžiku
ukazujíc záda mizí
v mlze zapomnění

Vykoupení pro mne není
jen stovky slunečních slz
Blahé zatracení

Odejdi, krásná chvíle
a nech mé zapomnění
lože se steskem sdílet

Zmiz, překrásný sne
nenech mrtvou duši
v poslední křeči se svíjet

Pláštěm z hvězd odívá se
touha v šedé cloně
Pavouk v síti světlých chvil

Lék na nemoc smrtelnou
spása, konec bolestí
tam, kde čas se zastavil

Však milosrdná paměti
Zavři oči, hluboké studny
Utop v nich celý širý svět

Vrať se, lásko,
zahal mne do pláště
ještě jednou, naposled

P.S. Ehem... No dobrá. Asi si sem nalepím cedulku s varováním před romantikou. Zajímavé, málokdy jsem schopná napsat něco, co by se toho pojmu zvaného láska alespoň nedotklo. Za-jí-ma-vé.

Ocelový drak

25. února 2013 v 19:20 | Lobelie |  Povídky
Tahle povídka by se dala nazvat klasickým béčkem. Není v ní nic, co už byste tisíckrát někde jinde nečetli, popravdě mi to připomíná pseudohororovou literaturu pro mládež, co vycházela za mých velmi mladých let :D Ale co, nakonec jsem ji taky četla (i přes ty hrůzné gramatické chyby v překladech :)), čili jsem se pokusila o něco podobného. Je kraťoučká, víc onen ehmpříběh nedovoloval. Ale k něčemu se přiznám, tyhle jednorázovky bez zápletky na jeden večer se mi stejně píšou nejlíp O:-)


Dům v Kostelní ulici

24. února 2013 v 22:49 | Lobelie |  Povídky
Tuhle povídku zveřejňuji jako první a to nejen proto, že byla také jako první napsaná. Někteří z vás ji už možná viděli u Erin na blogu, za což jsem jí moc vděčná - a pochopitelně taky za ty krásné reakce, které jsem obdržela od těch, kteří ji četli :)
Je... jiná. Myslím, že tak bych ji nazvala i já sama. Ten nápad už mi dupal po mozku (ehehe) dlouho a byl to jeden z těch, které musejí být napsány, jinak vás ohlodají až na kost.
Jak už to tak bývá, základem byly reálie, čili zcela obyčejné věci, se kterými se denně setkáváme třeba milionkrát za život, ale po milionté první v nás jakýmsi záhadným způsobem vzbudí dřímající fantazii. Čili převedeno na konkrétní případ, ten dům, o němž je tu řeč, skutečně existuje a stejně tak i ulice, v níž stojí. Přestože jsem jich původně využila bez postranních úmyslů, čistě proto, že zjev této lokality zapadal do mého příběhu, něco tajemného na této povídce přece jen je. Název skutečné ulice se totiž shoduje s tím, který jsem jí dala já, o čemž jsem ale ve chvíli, kdy jsem ji psala, neměla tušení. Což je možná další důvod, proč k ní mám trochu jiný postoj než k těm ostatním.
Věnování si zatím nechám pro sebe - jestli se dostanu ke zveřejnění několika dalších již existujících povídek a potažmo napsání několika dalších, nejspíš budou věnovány souhrnně. Ale teď ještě nepřišel ten správný čas. Ostatně, jak vám sdělí následující povídka, čas je hodně zvláštní věc.


Několik věcí o autorce, blogu, literatuře a psychických poruchách

24. února 2013 v 22:39 | Lobelie |  Bílé plátno
Jak jen začít. Alku aina hankalaa, lopussa kiitos seisoo, jak říkají Finové. Je to takový ekvivalent českého "každý začátek je těžký", dalo by se říct.
Možná mě někteří znáte z blogu www.hate-crew.blog.cz, původně hudebního blogu kombinovaného s ufňukaným deníčkem náctileté slečny, který ale poslední dobou poněkud trpí nedostatkem zájmu, jak už ze strany autorky, tak ze strany návštěvníků. Snad to tady bude lepší, i když o HC bych nerada přišla, čili se budu snažit polepšit na obou blozích.
Tahle stránka ale má být o něčem jiném. Zde se to bude hemžit především písmenky. Malými, velkými, neposednými, poťouchlými, někdy takovými, která sama vyskakují na papír (tedy ehm, do počítače) a někdy takovými, kterým se z klávesnice moc nechce a já je pak na kolenou musím přemlouvat.
Tady bude končit to, co jsem si dlouhá léta psala jen do šuplíku. Tedy, to jsem řekla špatně - to, co si do šuplíku momentálně píšu a i nadále bych u toho zůstala, kdyby mne k tomuto kroku neponoukly jisté osoby, jimiž mám na mysli zejména Adama a Erin. Jestli jim za to poděkuju, nebo si budu rvát vlasy z hlavy, to ukáže až čas :)
Svoje staré věci sem ovšem dávat nebudu. Jednak proto, že mi nepřipadají dobré (což vlastně tedy ani ty současné, k nimž budu mít za nějaké dva roky nejspíš stejný postoj, jako teď k těm starším, čili se na ně nebudu chtít ani podívat) a jednak proto, že málokterá z nich je dokončená. Jsem poměrně labilní osobnost, což se bohužel pak podepisuje i na tom, co mě baví.
Jak je asi patrno z názvu blogu, vášnivě miluji díla Stevena Kinga. Vlastně si myslím, že kdybych se mohla vdát za knihu, neudělala bych to jen proto, že bych si jich musela vzít víc najednou, což se příčí mému životnímu přesvědčení. Pochopitelně vím, že Mistrovi nesahám ani po horní okraj ponožek a jestli ho někdy nevědomky vykradu, klidně mu zryju záhon na zahradě vlastním nosem, jen abych odčinila svůj literární hřích.
Blaine Mono (nebo Blaine the Mono) používám čistě jako psací pseudonym. Jednak z výše zmiňovaných důvodů, jakými jsou moje láska k SK a i svým způsobem k této postavě (?) (přestože jsem ho stejně tak dobře nenáviděla a, co si budeme povídat, jet bych s ním taky asi nechtěla), ale i proto, že se mi... prostě líbí? Prostý důvod, že ano.
A jméno Lobelie mě provází v zásadě odnepaměti, čili na tom není co vysvětlovat :)

P.S. Píšu zásadně nepravidelně, někdy sem budou díla padat jako na běžícím pásu a jindy tu bude klidně několik měsíců ticho po pěšině, přestože se budu snažit alespoň nějak pravidelně hlásit, pokud už ne rovnou s něčím novým.
P.P.S. Designu se taky dočkáte, přestože ty kostky mají svůj půvab. Nicméně to jen v případě, že se mi podaří bez úhony přetahat a následně splácat něco na způsob designu blogu z fotek z Finska. Držte mi palce, foťák totiž vyhlásil revoluci a jestli o ně přijdu, tak budu zlá.

Přeji vám, vám všem, kdo sem zabloudíte víc než jednou, aby se vám moje ehmvýtvory líbily a abyste se vrátili zas pokud možno s komentářem, protože to je to nejkrásnější, co může autor zažít. Ten pocit, že se někomu dalšímu líbí vaše dílo, patří podle mě mezi ty nejhezčí na světě :)

Nuže, Art is hard, jak řekl klasik, čili pišme, jak nám zobák narostl, protože jedině tak dokážeme ukázat alespoň kousek svého vlastního světa taky někomu dalšímu :)