Ocelový drak

25. února 2013 v 19:20 | Lobelie |  Povídky
Tahle povídka by se dala nazvat klasickým béčkem. Není v ní nic, co už byste tisíckrát někde jinde nečetli, popravdě mi to připomíná pseudohororovou literaturu pro mládež, co vycházela za mých velmi mladých let :D Ale co, nakonec jsem ji taky četla (i přes ty hrůzné gramatické chyby v překladech :)), čili jsem se pokusila o něco podobného. Je kraťoučká, víc onen ehmpříběh nedovoloval. Ale k něčemu se přiznám, tyhle jednorázovky bez zápletky na jeden večer se mi stejně píšou nejlíp O:-)



Ocelový drak

Ten obraz se mu stále vracel do mysli.
Jak zavřela a po chvíli opatrně znovu otevřela ty svoje tmavé oči, stále krásné, ale náhle prázdné jako koruna mezi královskými klenoty. Jak propletla bílé prsty v křečovité snaze nedat najevo třas. Jak si prokousla ret, když domluvil, jak se na něm objevily dva karmínové korálky, které jí spadly na ruku jako kapky deště na parapet. Zas a znova je viděl padat jako ve zpomaleném záběru, jak dopadly a vytvořily dva kvítky vlčích máků na bílé bundě, kterou měla na sobě, protože se v ní cítila krásná, zas a znova, jeden, druhý, vedle sebe jako pár věčných milenců. Zvlášť na ty dvě kapky nikdy nezapomněl, vlastně je nemohl dostat z hlavy už od toho okamžiku, kdy beze slova vstala a odešla a on se díval, jak mizí za prvním rohem, za kterým se v těch očích nejspíš objevily slzy beznaděje, které se tolik snažila skrýt. Nebo to byly možná slzy vzteku, a pokud nebyly, brzo se objeví. Ten bezeslovný a všeříkající odchod z lavičky i z jeho života se jí tak moc podobal. Tiše a rezervovaně.
Za poslední půlrok se z jejich životů vytratilo to, co je svazovalo dohromady. Věděl, že to cítí taky, ale nikdy to neřekne, protože si to nechce připouštět a tím míň chce věřit. Už k sobě nepatřili, stačilo jen přetrhnout tu poslední nitku, která bolí nejvíc. On věděl a ona věděla, že ví - a bála se, moc se bála. Nakonec to musel říct, bez výrazu a bez emocí venku na neutrální půdě. Věděla, co jí chce říct, ale nechtěla věřit. Až do poslední chvíle tolik doufala, že se plete. Vždycky byla tak naivní.
A když odcházela a on se díval na její záda, necítil lítost. Snad jen jakousi podivnou neosobní soustrast s nešťastnou holkou, která si teď prožije pár pekelných měsíců, než se vrátí do normálního stavu.

Seděl u stolu a pohrával si v prstech s ocelovým dráčkem na pruhu černé kůže, kterého stále nosila na krku. Jednou si ho u něj zapomněla, když se řemínek přetrhl a on ho pak našel na zemi u křesla v obývacím pokoji. Nikdy se nedostal k tomu, aby jí ho vrátil.

Nenáviděla jeho i sebe tím divným spalujícím pocitem na hranici nenávisti a lásky dohnaném až na samý okraj emocí. Za to, že jí ublížil, vzal jí část života, a nejvíc za to, že pro ni pořád tolik znamenal. Pochopitelně, každá holka, kterou někdo opustí, si prožije svoji část nenávisti, kterou už navždycky bude nosit v srdci a nikdy úplně neodpustí, i kdyby minulo tisíc let. Za normálních okolností by to byl zcela přirozený vývoj událostí, jenže tohle nebyly normální okolnosti ani přirozený vývoj, protože nešlo o fakt, že ho nenáviděla, šlo o to proč; nenáviděla ho k smrti, protože zemřela s jeho jménem na rtech, když ležela na studeném asfaltu v té bílé bundě, která už vůbec nebyla bílá, a krev se jí vsakovala do vlasů, nenáviděla ho, protože tam nebyl a nezachránil ji, ani nedržel ji za ruku a nešeptal jí milosrdné lži, že se všechno spraví, když jí z očí odcházel život, nechal ji tam samotnou a dovolil, aby se to stalo, jeho vinou umřela tam v zatáčce před kostelem vedle odstavené stříbrné Octavie a jejího otřeseného řidiče, který si tím odnesl památku na celý život, zemřela s nenávistí v milujícím srdci, která nikdy nevyprchá, protože to srdce už přestalo bít.
Ale nebyla to jeho vina, jak by mohla, on v tom autě neseděl, on nebyl ten, kdo nestihl sešlápnout brzdu včas, ani tam přece nebyl a nakonec ho nenáviděla jenom proto, že si prožila to, co stovky a tisíce dalších, nebyla to jeho vina, nebyla to -
S trhnutím se probudil. Posadil se a roztřeseně vydechl. Zase ten sen. Pořád se vracel, úporně a neúprosně, každý den. Pokusil se zasmát. Znělo to spíš jako zakrákání ochraptělé vrány na hřbitovní zdi. Vstal a šel poslepu do koupelny. Zrcadlu nad umyvadlem nevěnoval jediný pohled; přestože byla tma, nechtěl riskovat, že uvidí sám sebe, vyděšeného hloupou noční můrou, kterou už tolikrát prožil. Chvíli tam stál, jako socha filozofa v hlubokém zamyšlení, potom sáhl po klice a vykročil do chodby.
Cosi cinklo. Ohlédl se. Na klice se houpal kovový dráček. Nepamatoval si, že by ho tam dal, proč by ho taky věšel na kliku koupelny. Houpal se a houpal a houpal…
Odvrátil se a přešel k oknu. Ulice spala. Kdesi z města zavyl pes.
Cink, cink, cink. Drak se stále stejně, svázán monotónním rytmem, houpal na klice a narážel do dveří.
Vzal ho do ruky, alespoň aby přerušil ten zvuk, ze kterého ho mrazilo až do morku kostí. Hleděl na něj slepýma očima, vyčítavě a němě. Dopadalo na něj měsíční světlo a jednu děsivou vteřinu to vypadalo, že se pohne a kousne ho. Kéž by kousl. Jednou jedinkrát, vybil si svou nenávist a zase byl jen nevinným kouskem kovu. Jenže ona tu možnost už nedostala. Nemohla kousnout, jednou provždy vykřičet do světa svoji křivdu a pak žít klidně dál. Budiž to jejím věčným prokletím.
Dostal spásný nápad. Odložil dráčka, chňapl po telefonu a vytočil její číslo. Telefon vyzváněl do ticha a čekal, až ho někdo zvedne. Nezvedl. Jak by taky mohl, byla hluboká noc. Kromě toho nejspíš neměla zájem s ním mluvit. Jestli je to příslovečné kousnutí podmínkou k tomu, aby se mu přestaly zdát ty hrozné sny (a aby ulehčil svědomí, ale to si nepřiznal), byl ochoten to podstoupit.
Cink, cink, cink. Drak už zase visel na klice a vyčítavě se na něj díval.
Položil stále ještě vyzvánějící telefon. Věděl, že už je pozdě. Věděl, že je mrtvá, fakticky byla mrtvá už ve chvíli, kdy zmizela za tím rohem, kde ji viděl naposled. V hloubi duše to věděl, stejně jako věděl, komu otevře, když se ozval zvonek u domovních dveří.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Garfield Garfield | Web | 25. února 2013 v 21:38 | Reagovat

moc hezký:)

2 Lobelie / Blaine Mono Lobelie / Blaine Mono | Web | 25. února 2013 v 21:42 | Reagovat

[1]: Děkuju :)

3 Erin Erin | E-mail | Web | 26. února 2013 v 5:37 | Reagovat

Já teda nic podobného nečetla! :) Když nepočítám teda dobu, co jsem Ocelového draka četla poprvé. Po Domě v Kostelí ulici jsem si to prostě MUSELA přečíst, i když už bylo něco po dvanácté. Trochu mi příběh nahnal strach, takový nápad... jednoduše geniální!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama