Malá tanečnice

8. srpna 2013 v 0:19 | Lobelie |  Povídky
Nevím, jestli se mám ještě omlouvat za svou vytrvalou lenost a lajdáctví, neboť mám pocit, že tím budu zřejmě uvozovat každý článek :D Holt s mojí pracovní morálkou bych si psaním nevydělala ani na slanou vodu. Jenže i když už si řeknu, že něco napíšu, tak se ukazuje pravdivost rčení "Člověk míní, osud mění", neboť zasednu ke psaní a rázem nevím NIC. A když se pokouším něco vymyslet násilím, je to většinou naprostá, naprostá hrůza.
No, každopádně pro vás po několika tisícitelích mám novou povídku. Spíš vlastně minipovídku. Původně jsem ji chtěla zpracovat jako báseň (tam by mi tohle téma bylo odpuštěno spíš), ale jak už jsem uvedla, poezie není moje voda (ehem, ne že by próza byla, ale tam si to aspoň můžu myslet). Tudíž je zde, lehce surreálná, lehce temná... a lehce taneční... ;)


Stovky šedých tváří, masa černých obleků a drahých šatů, záplava blýskavých šperků, lesklých střevíčků a zářivých vlasových ozdob, to všechno se míhá v osvětleném sále, barva stíhá barvu. Všude je slyšet šum jako v úle, mnoho hlasů slévajících se v jeden a sem tam do toho vysoký ženský smích. Číšníci procházejí kolem a nabízejí sklenice s vínem. Hudebníci naposledy dolaďují nástroje, slavnostní večer může začít. Ozvou se nejprve stydlivé tóny smyčců, které jemně podkresluje klavír. Začíná se zlehka, pochopitelně. Pánové vedou své partnerky na parket k prvnímu tanci.

Nikdo si nevšímá dívky stojící v rohu se sklenkou bílého vína. Sleduje tančící páry a zlehka se usmívá. Naděje v jejím nitru se chvěje jako malý ptáček, doprovázená touhou a očekáváním.
Hudba se pomalu, ale jistě stupňuje, nástroje jako by ze sebe setřásly ostych a začaly hrát s větší vervou, s větší vášní. Parket se začíná zaplňovat.

Dívka odloží svoji šálu do náruče překvapenému chlapci, který roznáší pití, a vmísí se mezi tančící páry. Nechává se unášet hudbou, tančí po vlnách klavírních tónů, cupitá přes tiché, ale rytmické údery bubnů, skáče přes vysoké houslové noty, aby se v zápětí svezla po měkkém hlasu violoncella. Její tělo se stává jen prostředkem k vyjádření toho, co se skrývá pod povrchem skladby i k tomu, co cítí její vlastní duše, stává se éterickou bytostí stvořenou ze zvuků.
Dvojice překvapeně uhýbají před tou zvláštní podívanou, rozestupují se do kruhu a sledují kreace malé tanečnice, která se v jednu chvíli mění v horkokrevnou dámu ze španělských knih, v druhou zase v křehkou pohádkovou vílu. Už netančí tělem, tančí srdcem. Hudebníci jako by kopírovali to, co se děje v jejím nitru, nebo jako by snad ona sama předvídala, kam se bude ubírat další cesta právě hrané skladby, oddávají se sobě navzájem.
Hudba pomalu zvolňuje, tanečnice se usmívá. Desítky pohledů se na ni dívají s němým překvapeným uznáním, ona však mezi nimi hledá jediný. Všechny ostatní jako by se slily v jedinou hmotu, jako by byly kryty stínem, v tu chvíli neexistují. Hledá jediné oči, pro které dnes večer tančí.
Obličeje se hýbou, mění se, srdce jí poskočí - snad mezi nimi konečně zahlédla ten pravý? Pak si uvědomí, že to bylo jen zbožné přání, přelud ve světle svící.

Začíná hrát nová skladba. Pomalu se opět pouští do tance, ale tentokrát už ne s touhou, ne s rozradostněnou vášní, teď už jen se zoufalou nadějí a neochvějnou vírou ve vlastní přání a cizí slib.
Přijde. Musí přijít.

Znovu se stává notou v osnově, zhmotněnou představou skladatele. Jako by to ale najednou nestačilo, nedokáže se soustředit, být úplná. Stále se s téměř šílenou vervou rozhlíží po kolemstojících, kteří stále vnímají jen její tanec. Srdce jí co chvíli pookřeje, aby vzápětí pokleslo, když si uvědomí, že se opět nechalo převést iluzí. Odhodlání mizí, do duše se jako černá mlha vkrádá prázdnota. Přestává tančit.

Předchozí kompozici plynule střídá sladkobolná píseň uvozená smutnými tóny piana. Světla v sále kdosi ztlumil, aby navodil intimnější atmosféru; páry se semknou blíž k sobě a vytvářejí si každý pro sebe svůj malý dokonalý svět.
Náhle cosi cinklo, jako když se rozbije sklenička a celý svět kolem se na okamžik zastavil, ztichl a zčernal. Všechny zvuky umlkly jako mávnutím kouzelného proutku.

To se zlomilo srdce malé dámy, která se jedním pohybem svezla k zemi jako vytržené pírko.
Z pohledu jí pomalu mizel nekonečný žal i bolestné poznání, oči se změnily ve skelné barevné kuličky bez výrazu. Z dívky, která ještě před chvílí toužila svou radost a lásku vykřičet do celého světa, náhle nebylo nic než neživá loutka s voskovou pletí, tak přirozená a půvabná, jako by snad nikdy nebyla ničím jiným.

Ten večer, když už všechna světla zhasla, halas utichl a sál osiřel, do okna zasvítil měsíc. Jeho světlo dopadlo na věc ležící uprostřed parketu.

Byla to malá, všemi zapomenutá porcelánová panenka rozbitá na kousky. Překrásné šaty byly teď špinavé a potrhané. Její bílý obličej byl chladný a bez výrazu - a přesto jí po křehké popraskané tváři stékala jediná skleněná slza.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Adam Adam | Web | 12. srpna 2013 v 21:40 | Reagovat

nádhera...moc, opravdu...

2 Verča Verča | 13. srpna 2013 v 0:23 | Reagovat

Mít v rodině talentovanou spisovatelku jsem si vždycky přála:33
Btw, mohla si taky nějakej talent nechat jiným potomkům našeho velkého rodu. Někdo je tu nadanej na hudbu, zpěv a psaní a někdo má pak velký ho*no, že jo! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama