Duben 2014

Miniatura - Poslední věci člověka

18. dubna 2014 v 11:34 | Lobelie / Blaine Mono |  Povídky
Zdravím z hlubin. Já vám říkala, že svojí pracovní morálkou bych si nevydělala ani na slanou vodu.
Teď tedy stručně ke zveřejňovanému kousku. V první řadě - ona to vlastně miniatura není. Ehm... Teda ne že bych věděla, jestli se tenhle termín v psaní vůbec používá a jak je definován, ale víte co? Mně je to jedno. Jsem dost ignorant, když jde o tohle.
Pro mě je miniatura vlastně "minipříběh", který vměstnáte do pár řádků, něco hodně koncentrovaného a úderného, něco, u čeho po přečtení zůstane na konci čtenářovy dýchací trubice na moment vzduchoprázdno.
To, co jsem napsala, nakonec takové není, výsledná práce mi ve Wordu zabrala skoro stránku a půl a pochybuju, že by se kvůli tomu někomu měly zastavovat životní funkce, ale název nechávám kvůli záměru.
Ono to totiž vlastně nemá příběh. (Jo a psala jsem tuhle věc ve dvě ráno, předpokládám, že to je na ní taky poznat.) Je to spíš... obraz? Nevím. V rozhovoru s S. Kingem (Bože, dopřej mu ještě dlouhý a knižně plodný život) jsem nedávno četla, že spousta jeho povídek vzniká kvůli obrazu, který se mu objeví v mysli a nechce zmizet. Tahle vznikla podobným způsobem.
Přiznávám, že se mi psala blbě. Hodně blbě. Když o tom tak přemýšlím, tak si nevzpomínám na nic z vlastní dobrovolné tvorby, co by se mi psalo hůř. Asi to odpovídá tématu, dalo by se říct.
Ale už konec keců. Vidíte, co dělám? V reálném životě byste mě neměli rádi.
(A uvědomme si, že tohle píšu na blog, který čtou s véélkým přivřením všech očí asi čtyři lidi. A pravděpodobně je všechny osobně znám. Hh.)