Miniatura - Poslední věci člověka

18. dubna 2014 v 11:34 | Lobelie / Blaine Mono |  Povídky
Zdravím z hlubin. Já vám říkala, že svojí pracovní morálkou bych si nevydělala ani na slanou vodu.
Teď tedy stručně ke zveřejňovanému kousku. V první řadě - ona to vlastně miniatura není. Ehm... Teda ne že bych věděla, jestli se tenhle termín v psaní vůbec používá a jak je definován, ale víte co? Mně je to jedno. Jsem dost ignorant, když jde o tohle.
Pro mě je miniatura vlastně "minipříběh", který vměstnáte do pár řádků, něco hodně koncentrovaného a úderného, něco, u čeho po přečtení zůstane na konci čtenářovy dýchací trubice na moment vzduchoprázdno.
To, co jsem napsala, nakonec takové není, výsledná práce mi ve Wordu zabrala skoro stránku a půl a pochybuju, že by se kvůli tomu někomu měly zastavovat životní funkce, ale název nechávám kvůli záměru.
Ono to totiž vlastně nemá příběh. (Jo a psala jsem tuhle věc ve dvě ráno, předpokládám, že to je na ní taky poznat.) Je to spíš... obraz? Nevím. V rozhovoru s S. Kingem (Bože, dopřej mu ještě dlouhý a knižně plodný život) jsem nedávno četla, že spousta jeho povídek vzniká kvůli obrazu, který se mu objeví v mysli a nechce zmizet. Tahle vznikla podobným způsobem.
Přiznávám, že se mi psala blbě. Hodně blbě. Když o tom tak přemýšlím, tak si nevzpomínám na nic z vlastní dobrovolné tvorby, co by se mi psalo hůř. Asi to odpovídá tématu, dalo by se říct.
Ale už konec keců. Vidíte, co dělám? V reálném životě byste mě neměli rádi.
(A uvědomme si, že tohle píšu na blog, který čtou s véélkým přivřením všech očí asi čtyři lidi. A pravděpodobně je všechny osobně znám. Hh.)


Záblesk světla se odrazil od čelního skla projíždějícího auta a přejel mu přes tvář. Škvírou na balkon sem doléhaly tlumené zvuky saxofonu z jazzového klubu dole na ulici. Přešel pokoj a položil ruku na kliku, aby dveře zavřel. Tóny utichly. Chvíli stál a přemýšlel, potom pustil kliku a nechal dveře, aby se opět samy otevřely. Co na tom teď záleželo. Hudba se rozezněla o něco hlasitěji, jako by někdo pomalu otočil ovládáním hlasitosti na nějakém velkém staromódním zesilovači.
Dole pod oknem svítila jediná lampa a její mdlé bílé světlo se mu rozlévalo po obličeji. Chvíli tam jen stál a nechal se omývat matným svitem. Nebylo kam spěchat. Měl všechen čas, který potřeboval. Všechen čas na světě.
V bytě panovalo šero. Z obrazů na stěnách se staly nevýrazné šedé patlanice, z nábytku neurčité černé siluety. Celý svět jako by se smrskl a stal se jednou velkou kaňkou šedé barvy, přehlídkou stínů, mozaikou šedé a černé. Cítil, že tak je to správně. Tak to mělo být, odteď a navždy, pro dnešek a všechny zítřky, které přijdou, amen.
V náhlém popudu se rozhodl, že si zapálí. Do tmy zahořel plamínek ze zapalovače a vzápětí se rozsvítilo i zářivé oranžové oko cigarety. Vůbec se mu netřásly ruce. Vyšetřil si čas, aby je podrobně prozkoumal. Byly stejné jako dřív, a přesto na nich bylo cosi úžasného. Stejné tenké bledé prsty poseté jemnými škrábanci svírající papírovou trubičku tak jako tisíckrát předtím… a přesto jiné než dřív. Už nikdy nebudou stejné jako kdysi. Téměř litoval, že se na ně dokázal tímto způsobem podívat až teď. Kdyby se takhle býval dokázal podívat i na zbytek světa, kdoví, jaké úžasné nápady by to bývalo přineslo. Ale teď, teď už bylo pozdě.
Vstal a vyšel na balkon. Z otevřených oken klubu se stále linula tlumená hudba. Příjemná kulisa pro páteční večer… Vydechl kouř a zamyšleně se zahleděl na oblohu. Byla jasná, vlahá letní noc. Sledoval, jak se kouř stáčí do spirál a jak stoupá v ornamentech k nebi, kde se rozplývá v objetí chladného nočního vánku. Půvabné jako tanečnice v závoji, prolétlo mu hlavou. A tančí jen pro mě.
Vylezl na zábradlí balkonu a podíval se pod sebe dolů. Zahlédl jednoho či dva noční chodce, ale žádný z nich mu nevěnoval pozornost. Nestál o ni. Byl tu jen on, s nocí, tichým jazzem, svítícím oranžovým okem cigarety a kouřem, který mu tančil kolem hlavy. Čas přestal existovat.
Po době, která mohla být vteřinou stejně jako rokem, udusil špaček cigarety i s jeho vědoucím oranžovým okem o parapet, přehodil nohy za zábradlí a seskočil zpět do prostor balkonu. Černá tlama ulice ho lákala, až příliš. Tak to ale být nemělo. Nehodlal svěřit svoji poslední věc asfaltu dole před jazzovým klubem.
Místo toho se vrátil dovnitř. Pokoj se mu zdál ponuřejší a tmavší než předtím. Do hudby linoucí se zdola se vkradl hluboký podmanivý ženský zpěv.
Posadil se zpět do křesla, v kterém proseděl tolik nekonečných hodin, a pohlédl na stolek hned vedle. Na stole ležela pistole, prázdný papír a tužka. Vzal dřevěný špaček do ruky a bezmyšlenkovitě zíral do papíru.
Cítil se… klidně. Až příliš klidně, mohl by někdo říct. Hlavu měl lehkou jako při horečce. Bylo to zvláštní. Cítil podivnou bezstarostnost, ne však optimismus. A melancholii, tu také… třebaže podstatně méně, než očekával.
Odložil tužku a pohladil papír bříšky prstů. Jemný, lisovaný, bílý papír. Tak čistá a prostá věc. Všechno kolem, všechno, co se nacházelo v pokoji, až do posledního prachového smítka, jako by náhle získalo další rozměr. Bylo to… fascinující. Ano, to je to slovo. Fascinující.
Pomalu sáhl po tužce a přiložil její hrot (ořezaný speciálně a jedině pro tuto příležitost) k neposkvrněnému povrchu papíru.
Seděl bez hnutí. Netušil, jak dlouho, už dávno ztratil pojem o čase. Napůl čekal, kdy ho zašimrají na tváři sluneční paprsky.
Nestalo se.
V písni dole převzal hlavní úlohu klavír. Patetické. Pohrával si s tužkou v prstech, bezmyšlenkovitě se houpal v křesle a přemítal. Na něco přijde, musí přijít.
Zamyšleně kousl do tužky a zamračil se. Ne, tak to být nemělo, něco bylo špatně. Teď ho nemohla opustit inspirace, ne teď, ne v tuhle chvíli…
Toužil psát tak, že by se mu tužka v ruce změnila v pouhou třísku, poslepu, protože by mu oči zalité slzami už dávno vypověděly službu, do chvíle, než se papír prodře a jeho ruce nebudou plné krvavých šmouh, tolik toužil vměstnat do slov svůj život, svoje sny, přání a to, čemu se říká poslední věci člověka. Ty především. Věděl, že píše poslední a nejdůležitější dokument svého života.
Tedy… psal by. Psal by, kdyby ho napadlo jediné zatracené slovo, jediná prokletá věta.
Papír se na něj šklebil, jako by věděl, že vyhrál. Bolestně zavřel oči. Byl tolik odhodlaný jít…
Pohled mu padl na pistoli na stolku. Natáhl pro ni prsty, ale jeho ruka místo toho dosáhla na z poloviny plnou lahev whisky, která stála hned vedle ní.
Vzal ji do ruky a zadíval se na etiketu, pak na pistoli a pak znovu na papír a tužku, nevinně čekající na lakované desce stolku.
V tu chvíli věděl, že dnes večer se nezabije.
Protože někdy je lepší… to nechat bejt, zašeptal do ticha.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama