Krize osobnosti

23. června 2014 v 20:01 | Lobelie |  Zápisky pošetilcovy
Of everything that's possible
In the hearts and minds of men
Somehow it is the biggest things
That keep on slipping right through our hands
(Pearl Jam - Infallible)

Sebevražedný tendence? Protože fejsbůk! Told ya. Se stim smiř.

(Varování pro alergiky: Následující text obsahuje větší než malé množství polemiky nad nesmrtelností chrousta, existencialistické teorie a slzení nad zkurvenym životem. Osoby s reálnými problémy nechť se mu vyhnou.)


Ech. Je to divný, divný, všechno je divný.
Už ani pak člověk neví, kde to má všechno sakra začátek. Nebo konec. Nebo prostředek, když na to přijde.
Cynismus dostává na frak, tady končí sranda, teď už budem jenom fňukat. Hurá.
Zkoušeli jste si někdy představit svoje alternativní já? Nemyslím tím ropnýho magnáta na vrcholu světa, americkýho prezidenta ani rockovou hvězdu, spíš v tak nějak imaginativním slova smyslu, kdy se člověk zamyslí nad tím, jak moc by se byl býval změnil jeho život, kdyby kdysi v minulosti provedl jinak jedno nicotný rozhodnutí.
Třeba kdyby jel minulej tejden do práce na kole místo autobusem.
Kdyby si ráno dal kafe místo čaje.
Kdyby šel doleva místo doprava.
Přemejšlí o tom někdy někdo?
Ironií osudu totiž je, že největší věci většinou paradoxně nejvíc závisej na těch nejmenších. Když si člověk najde čas a po čase o tom přemejšlí, je to skoro až děsivý.
Ďábel totiž tkví v detailu a cesta do pekla je dlážděna příslovci dobrými úmysly, což jsou věci, který spolu až nebezpečně často souvisej.
Kolikrát se člověk zamotá do průseru jen proto, že chtěl původně udělat dobrou věc.
Nebo kolikrát trpí proto, že si chce zachovat iluzorní masku dobrýho člověka a bojí se udělat to, co by si doopravdy přál, protože by to mohlo způsobit nepříjemný vlny. Nepříjemný.
Nebo je možná jenom srab.

Tak třeba já. Říkám si, o kolik by můj svět byl jednodušší a pravděpodobně krásnější, kdyby bylo všechno tak, jak má bejt a jak se to obecně očekává.
Byl by společenštější, bezstarostnější, zahalenej do barev, tónů, kouře a všeobecný pohody. Spectacularrr.
Jasně, jedná se o těžkej myšlenkovej optimismus, ale když si to tak člověk rozebere přes jednoduchý algoritmy, dostává se nevyhnutelně do bodu, že vypustit několik nepodstatnejch detailů, bylo by rozhodně míň důvodů ke stresu.
Sovy nejsou tím, čím se zdají být, není vždycky všechno tak, jak to vypadá a někdy je to dost otrava.

A víte, co je nejhorší?
Nejistota. Ta mrcha.
To, že člověk neví, co bude zítra, za týden, za měsíc, za hodinu. Nejistota a strach z nicoty. Ze ztráty. Strach ze strachu. Z vlastního stínu. Z malejch rozhodnutí. Z ničeho.
A pak ta bezmoc. Když stagnujete v jednom nehybným bodě, odkud nemůžete změnit ani zbla, a můžete se jen... dívat. A mnohdy je ta pozice pozorovatele ještě horší než samotná nejistota.
Ne nadarmo se říká, že co oči nevidí, to srdce nebolí.
Je těžký zjistit, že žijete v úplně jiným světě než zbytek obyvatel vaší komfortní zóny, který máte pravděpodobně ve většině případů raději, než můžou reálně mít oni vás. A že jsou ty hranice mezi světy mnohdy až moc vysoký. A že je nakonec úplně jedno, kolikrát tu zeď přelezete, protože stejně vždycky spadnete zpátky tam, kam patříte.
Do ničeho.

Automat na sny je zrovna mimo provoz, děvče, zkus to jindy. Svět si z tebe taky na zadek nesedne.

Asi to zní, že se mám špatně.
Nemám.
Pravděpodobně se mám líp než většina a určitě víc, než si zasloužim.

Jen mám strach, že jednoho dne se všechno, o co se opírám, sesype jak domeček z karet, protože i v tom domečku jedna karta podpírá druhou a když ta jedna usoudí, že vaši oporu už nepotřebuje, tak vy spadnete a nic vás nezachytí, protože ani ta nejvyšší karta nedokáže stát bez pomoci jinejch.
A ono nemusí bejt vždycky nutně zemětřesení, aby se ten váš pracně budovanej palác z karet rozpadl na kousky. Někdy stačí, když trochu zafouká z blbýho směru...

Velký věci vycházej z titěrnejch rozhodnutí.
Některý cesty jsou totiž dělaný tak, že jak po nich jednou vykročíte, tak už nemáte šanci se vrátit zpátky, i kdybyste sebevíc chtěli.
Ale vy už svym způsobem vlastně ani nechcete a tvrdit opak by byl nejvyšší snobskej alibismus a čistokrevná lež.
Vinna ve všech bodech obžaloby, obracím se čelem ke zdi a volám "Palte!"

A někdy se ty rozhodnutí tak nějak... rozhodnou za vás.

Protože lidé mají zvláštní sklon dělat vždycky to, co je pro ně nejhorší.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Erin Erin | Web | 30. června 2014 v 11:07 | Reagovat

Poměrně dost pesimistický článek, nebo tak to alespoň pro mě znělo a bohužel nemám k tomu moc co říct. Někdy je lepší prostě nic neříkat. Člověk se se vším musí holt poprat a já doufám, že příští článek bude nějaký další perfektní příběh nebo článek o něco veselejší :-)

2 Lobelie Lobelie | Web | 30. června 2014 v 11:08 | Reagovat

[1]: Děkuju za důvěru, někdy se bohužel úvahám tohoto typu nevyhnu ;) Pokusím se nezklamat :)

3 Erin Erin | Web | 30. června 2014 v 19:10 | Reagovat

[2]: Však on se člověk někdy musí vypsat, když ho okolí neposlouchá. Nebo poslouchá, ale nestačí to. Občas mi to přijde mnohem lepší než si připadat, že svými problémy otravuju jiný lidi. Tady máš jistotu, že si to přečtou jenom ti, co fakt chtějí a to mě na tom vždycky uklidňuje :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama