Strach

8. ledna 2015 v 19:52 | Lobelie |  Povídky

EDIT: Původně jsem neměla v plánu psát na Téma týdne, ale tohle mě docela cvrnklo do nosu oka. Docela zvláštní, že se moje zrovna poslední napsaná povídka do tohohle tématu krásně vejde.
Berme to jako znamení.
(A doufám, že mě autorská obec nezakousne za díla zneužitá v tomto článku.)

Red sun rising
Drown without inhaling
Within the dark holds hard
Red sun rising
Curtain falling
Higher than hope my cure lies
(Nightwish - Higher than Hope)

Dlouho nic, že? Ne že by to tu někomu chybělo, předpokládám.
Poslední dobou jsem posílala spíš konkrétním lidem, když už. Ale vlastně ani to moc ne. Neměla jsem náladu, aby někdo četl moje bláboly.
Rok se s rokem sešel, patnáctka, hurá... a nezměnilo se lautr nic. V konečným důsledku ne. To mě přivádí do mizérie z toho, co to vlastně dělám se svým životem. (Já to řeknu slušně, jo? Nic.)
Spíš v poslední době trpím intenzivním pocitem, že historie se opakuje a opět se na to můžu jen dívat, což... není příjemnej pocit, abych tak řekla.
Mám špatnej pocit. Moc špatnej. Nejvíc ze všeho na světě doufám, že se pletu.
Původně jsem chtěla v tomhle odstavci tradičně popisovat, o čem je následující povídka, ale... předchozí řádky nejspíš hovoří samy za sebe.
Polovina lidí, co tohle četla, mi tvrdí, že je to úžasné abstraktní dílo, druhá polovina, že nemá hlavu a patu a je naprosto o ničem. Zařaďte se sami.
(Jinak D. mi řekla, že bych mohla psát příručky pro sebevrahy. Asi na tom taky něco bude. "Pane J., takže pokoj v sedmnáctém, jak jste si přál? A skočíte si rovnou, nebo ho chcete zamluvit na více nocí? Aha, takže výtahem do posledního, první chodba vlevo a přeji vám příjemný let!")



Rejpnutá literatura: Tommyknockeři (Stephen King)
Rejpnutá hudební tvorba: Colors (Amos Lee), Because the Night (Patti Smith)
Rejpnutá kinematografie: Donnie Darko (Richard Kelly)

Probouzím se a ruce mi krvácejí. Zase. Můžu dělat, co chci, ale tomuhle se nikdy nevyhnu.
A ty jizvy svědí, tak strašně svědí. Můžu lhát, jak chci, ale ty ruce to stejně vždycky nejlíp poznají za mě.
Docela úspěch, že jo? Nechat si prožrat mysl tak, že to pozná i zbytek těla a začne se bouřit. Bravo.
Ále… Mastička to spraví. Zamaskuje drobné nedostatky a s trochou štěstí možná budeme moct dělat, že tu hrůzu nevidíme.
Tak se to přece dělává…

Nic. Prázdno. Mám v hlavě obří černou díru.
Nemyslím na nic a nic nemyslí na mě.
Nebo myslí? Co je to nic? Může na mě myslet?
Těžko.
Jediné, co dokáže překročit ten horizont události, je ta příšerná odrhovačka od Patti Smith.
Mám ráda Patti Smith, ale v takových chvílích si přeju, aby v tom přeslavném roce '78 bývala nahrávala v jiném studiu než Bruce Springsteen.

Because the night belongs to lovers, because the night belongs to lust.

Fuj, táhni pryč, ty mrcho. Nikdy jsi mi nepomohla a vždycky přijdeš ve chvíli, kdy je mi nejhůř. Proč? Máš z toho snad nějakou zvrhlou formu potěšení? Počkala sis, až se mi začneš líbit, abys na mě potom mohla vyskakovat, když nejsem připravená, že? Mě neoblafneš.

Because the night belongs to lovers, because the night belongs to us.

Řidič autobusu na mě naštvaně zírá a cosi nesrozumitelně artikuluje. Zpomaleně otvírá a zavírá ústa a legračně u toho poulí oči. Za chvíli mu vylezou z obličeje a vytečou mu po tvářích, až zbude jenom groteskní dekadentní parodie na Munchův Výkřik.
Budu se smát, až mi přestanou brnět obličejové svaly, ano?
Hučí mi v uších. Nevnímám, co říká.
Říká vůbec něco? Vypadá spíš jako rozzuřená žába.
Hlavně nepraskni.


Můžu mluvit? Nevzpomínám si. Nemám hlas, nemám obličej, nemám nic.
Já jsem to nic. Nicota, prázdno.
Šedá masa venku po mně vztahuje prsty a snaží se dostat přes sklo dovnitř, aby mi je mohla sevřít kolem krku. Jen pojď, přijď si pro mě. Nemám chuť se bránit.

(come on now try and understand the way I feel when I'm in your hands)

Sedím na lavičce a dívám se, jak ze stromu naproti přes ulici odtéká poslední stružka žluté a oranžové barvy. Zelená zmizela už dávno, to mě nijak neznepokojuje. Jsem v klidu.
Přijde šedá, jako vždycky. Nemění se to. Zvláštní, jaký klid v sobě může mít rutina. Uklidňuje rozbouřenou mysl.
Vždycky mě zajímalo, kam ty barvy vlastně odtékají a kdo je bere. K čemu mu jsou? Co s nimi pak dělá? A proč to nikomu nevadí? Proč to vidím jen já?
Poslední lístky začínají šedat. To je dobré. Tak to má být. Neměnný koloběh se opět uzavřel. Nevím, proč to tak je a proč mi to připadá najednou tak správné. Asi si neumím představit, že by to mohlo být jinak.
Bojím se o tom uvažovat, protože bych tomu mohla věřit a to by bylo špatné. Nevěř a nic tě nezaskočí.

(they can't hurt you now can't hurt you now can't hurt you now)

Najednou, bez varování, přichází lítost. Nemám slzy, kterými bych je vyjádřila, ale vím, že tu je, stejně tak, jako vím, že po šedém dni přijde černá noc a po ní další šedý den až do skonání světa.

Prosím, zachraň mě. Nevím, kde jsi, ale prosím, prosím… Přijď a zachraň mě, protože tě potřebuju.

Nevím, ke komu tu prosbu obracím, ale je tak silná, že mi to skoro vyrve srdce z těla. Sedím a snažím se ho dostat pod kontrolu. Jedna vlna… druhá… třetí. V pořádku, začíná se zklidňovat.
Ztrácím se.

Yesterday I got lost in the circus, feeling like such a mess…

Nikdo nepřichází. Nikdo mě nezachrání. Proč. Proč.
Konečně něco nahradilo tu strašnou falešně pozitivní píseň. Tahle je jiná, je… pravdivá. Konejšivá. Tak to má být, nikdy to správně být nemělo. Teď je to špatně… a proto je to správně. Svět je ve starých kolejích.

Barvy se slévají a odtékají někam za obzor, kam za nimi nemůžu. Proč se mnou nechtějí zůstat? Kdo je přiměl odejít?
Chci to vůbec vědět?
Najednou vím, že stojí přede mnou, najednou ji vidím. Tu věc. Tu, která za to může. Tu, kterou jsem poznala už před dlouhou dobou a tolik jsem se bála si to připustit, bála jsem se věřit, když jsem zjistila, že nejenom Smrt nosí černý plášť.
Protože Smrt a Smrt mysli jsou dvě rozdílné věci, první rozkládá tělo a druhá duši.

Zírá na mě tím, kde by jakákoli jiná bytost měla oči, zírá na mě tím strašným pohledem bez tváře a bez slitování. A já křičím, křičím jako nikdy v životě, hlava mi třeští a v uších mi píská a ten křik naplní můj svět.
Křičela a křičela, křičela mu v mozku. Ale ještě to neskončilo… ještě ne.

Konec. Nemám hlas. Pořád tam stojí? Nevím, nechci se podívat. Nechci. Ale už vím, vím, a to je nejdůležitější. Už chápu.
A chápu, že jsem nikdy neměla chtít pochopit.

Cause when you're gone, all the colors fade, when you're gone, no New Year's Day parade, you're gone and colors seem to fade…

Už nemůžu. Nemůžu.

Na stupnici od strachu po lásku… kam byste umístili svou značku?

Hm, to je jistě velmi zajímavá otázka, milý Watsone, co když, co když… Zkoušeli jste někdy utvořit… kruh? Co princip hada požírajícího vlastní ocas, co fakt, že všechno souvisí se vším a příčina a následek se sbíhají ve shodném bodě koloběhu, z nějž není úniku?
Ta věc mě ovládá, vysává mě, zbavuje můj svět smyslu, až zůstává jen ona sama. Civí na mě tím svým nechutným neexistujícím obličejem, který se tak okatě vysmívá celému světu a uráží všechno, na čem stojí, sleduje mě jako predátor svoji kořist a čeká, kdy mu konečně podlehnu.

A já… váhám.

Jeden pól stupnice mě ovládá skrze pól druhý. Už nemůžu dál. Sežere mě, sežere mě zaživa. Vysaje mě zevnitř jako zrůdný upír.

Stojí a pozoruje mě. Neskočí po mně, zatím ještě ne. Má dost času. Vyčkává.

Mám se mu postavit? Můžu vůbec?

…feeling like such a mess…

Ruce mě pálí. Mám nutkání škrábat, škrábat, škrábat.
Jsem unavená, tak unavená. Sleduju rozklad a beznaděj. Nevstávám, nepokouším se ho zastavit. Můžu se jen dívat… a čekat.


…colors seem to fade…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama